TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Brity AMPLIFIER sleduji prakticky od jejich stejnojmenného debutového alba „Amplifier“ (2003) a už tímto albem se zařadili mezi mé top kapely. Patří do proudu nové vlny britského progresivního rocku společně třeba s OCEANSIZE nebo PINEAPLE THIEF, ovšem způsobem budování atmosféry v jejich hudbě občas připomínají dokonce i legendární Američany TOOL.
Po debutu a skvělém EP „The Astronaut dismantles HAL“ (2005) však přišla pro mě velice slabá deska „Insider“ (2006) a kvůli ní jsem na tuhle partičku trochu neprávem zanevřel. Ovšem když jsem se někdy před dvěma lety dočetl, že se chystá něco nového a velkého, určité napětí i přes mírnou skepsi přišlo. No a máme tu začátek roku 2011 a po dlouhých pěti letech vrací trio z Manchesteru úder. A hned na rovinu říkám, že úder tvrdý.
Pět let je opravdu dlouhá doba, a tak nám kapela servíruje hned dvojalbum s mocnou stopáží přes dvě hodiny! Nese název „Octopus“, což se dá chápat buď jako chobotnice, nebo jako opus o osmi skladbách (obě CD obsahují shodně osm songů). Skupina ho nahrála a vydala úplně sama, bez pomoci jakékoli nahrávací společnosti, a ačkoli si hodně lidí v různých diskuzích stěžuje na zvuk, mně osobně se naopak velice líbí. Působí velice přirozeně, syrově a nahrávka doslova "dýchá".
Vše začíná samplovaným intrem „The Runner“, které pomalu spěje do jediného klavírního tónu. Velice zajímavý prvek. Následuje první regulérní skladba „Minion´s Song“, kde se ke klavíru přidává jednoduchá kytarová linka a od poloviny i povedené sborové zpěvy a konečně i bicí, na které bubeník Matt Brobin hraje velice osobitým stylem na celé ploše alba. Pro mě hned jeden z vrcholů. Naopak „Interglacial Spell“ je lehký útlum, byť opravdu jen lehký (na ploše dvou hodin prostě nejde držet laťku pořád takto vysoko). Zajímavé zpestření je zde trubka a kytara začíná přitvrzovat. Kytara vůbec je u AMPLIFIER velice specifická, hojně se tu využívá různých pedálů a efektů (doporučuji shlédnout nějaké studiové video).
„The Wave“ je trochu podobná, ale líbí se mi mnohem víc. Následující „The Octopus“ je jeden z vrcholů celého dvojalba vůbec. Jednoduché bicí spolu s basou tvoří parádní podklad pro charismatický vokál Sela Balamira (jeden z mých oblíbených zpěváků) a celý song vrcholí mocným kytarovým riffem. Paráda! „Planet Of Insects“ je opět skvělý a asi nejsvižnější song s perfektními bicími. Sedmá skladba se pak na každém CD skládá jakoby ze dvou úplně odlišných částí, a to klasické (kytara, basa, bicí, zpěv) a druhé, v tomto případě krásné klavírní kompozice od hostujícího Charlieho Barnese, vtipně zakončené známým „Exellent“ od pana Burnse ze Simpsonů. Finální "Trading Dark Matter On The Stock Exchange" je pak už jen příjemnou jedenáctiminutovou třešničkou na dortu.
Druhé CD je minimálně stejně dobré a mezi to nejlepší tu patří například zhudebněná báseň Williama Blakea „The Sick Rose“ s jemným orientálním nádechem, pomalu gradující „Interstellar“, riffová „The Emperor“ nebo „Bloodtest“, s bicími lehce evokující kolegy OCEANSIZE. Ke konci si kapela vybírá druhou slabší chvilku v podobě „Forever And More“, která na mě působí až moc zdlouhavě. Ale to je asi jen věc osobního vkusu. Povedené je i minimalistické zpracováni digipacku s malými nálepkami chobotniček uvnitř.
Kapela rozhodně celých pět let odmlky nespala a pomalu po nocích skládala jednotlivé střípky této úžasné mozaiky dohromady, aby nám nakonec naservírovala pro mě jedno z nejlepších alb roku 2011, a tím si tak u mě dokonale napravila reputaci po poněkud rozpačitém výkonu na „Insider“. Obrovské uznání si také zaslouží za to, že to celé natočila bez pomoci nahrávací společnosti. Tímto AMPLIFIER děkuji za mnoho desítek hodin výborné zábavy a přeji hodně štěstí do budoucna. A už teď netrpělivě očekávám nové album. Doufám, že to bude dříve než za dalších pět let...
Po pěti letech servírují AMPLIFIER dvojalbum, které vám zaručeně spraví chuť po poněkud rozpačitém "Insider". Zábava na hodně dlouho zaručena. Tak na co ještě čekáte?
9,5 / 10
Sel Balamir
- kytara, vokály
Neil Mahony
- basa
Matt Brobin
- bicí
1. CD1:
2. The Runner
3. Minion's Song
4. Interglacial Spell
5. The Wave
6. The Octopus
7. Planet Of Insects
8. White Horses At Sea // Utopian Daydream
9. Trading Dark Matter On The Stock Exchange
10. CD2:
11. The Sick Rose
12. Interstellar
13. The Emperor
14. Golden Ratio
15. Fall Of The Empire
16. Bloodtest
17. Oscar Night // Embryo
18. Forever And More
Fractal (EP) (2011)
The Octopus (2011)
Eternity (2009)
Insider (2006)
The Astronaut Dismantles HAL e.p. (EP) (2005)
Amplifier + Bonus EP (2005)
Amplifier (2004)
Neon (singl) (2004)
The Consultancy (singl) (2003)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 58:33, 62:
Produkce: AMPLIFIER
-bez slovního hodnocení-
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.